Nastane konec Světa?
Se Světem byly potíže ještě dříve, než vůbec spatřil světlo světa. Řeč kupodivu není o naší planetě a jejích obyvatelích, ale o památkově chráněném domě v Libni, o významném železobetonovém konstruktivistickém paláci Svět, minulé i současné dominantě Elsnicova náměstí. Proslavil ho ve svých prózách hlavně Bohumil Hrabal, zejména tu jeho část (v celkovém konceptu stavby jde o poněkud neorganický přístavek), kde byl umístěn bufet Svět, postupně se propadající na kvalitativní stupnici bývalého „ráje“ až někam k 5. cenové skupině. Tomu odpovídali i jeho zákazníci, na dně jejichž duší Hrabal pracně hledal své perličky. Starý Hrabalův svět ale zaniká – ta tam je polovina ulice Na hrázi, kde spisovatel bydlel, Světova ulice pojmenovaná po velkorysém, ale trochu megalomanském investorovi s původní lokalitou nijak nesouvisí a Světův palác Svět je na pokraji zhroucení.
Je pozoruhodné, že všechny problémy, které palác v průběhu jeho
existence postihly, byly zřejmé už dávno před tím, než se do něj
nastěhovali první nájemci, ba dříve, než se poprvé koplo do země.
Potíže má ostatně palác Svět dodnes, ale zdá se, že už se blýská na
lepší časy. Po dlouhých devíti letech, kdy je palác v majetku italské
firmy Crispino, se snad věci dají konečně do pohybu. Alespoň o tom
ujišťuje jednatel této firmy Tomáš Nečas. Zpoždění rekonstrukce
odůvodňuje nutností získat všechna potřebná povolení, bojem
s památkáři a naposledy i s orgánem pro ochranu ovzduší. I na
vzpomínku na Bohumila Hrabala prý dojde, slibují Italové.
Jak vznikl Svět
Ale zpět k počátkům. Libeňský statkář Ladislav Svět (odsud tedy jméno
stavby) vlastnil na pozemku ohraničeném ulicemi Primátorská (potom Rudé
armády, dnes Zenklova), Světovým nábřežím (dnes po zakrytí koryta
Rokytky Elsnicovo náměstí) a Chocholouškovou (dnes Chocholouškovou)
výnosný statek. Přesto se rozhodl postavit na jeho místě palác. Prvním
problémem, který ztížil realizaci tohoto projektu, bylo to, že parcela
statku jen přibližně odpovídala zamýšlenému stavebnímu záměru a bylo
třeba provést přeparcelaci. Na svou dobu byl palác v libeňském měřítku
projekt opravdu grandiózní, a ze strany investora v některých ohledech
i předimenzovaný (např. kino má kapacitu 536 míst), což zřejmě bylo
příčinou mimořádné opatrnosti místního magistrátu. Geologické
podmínky dané lokality navíc nebyly pro tento záměr nejvhodnější. Teprve
až dnešní technologie by se s nimi dokázaly vyrovnat.
Ladislav Svět poprvé zažádal o povolení stavby činžovního
pětipatrového domu s biografem, restaurací, kavárnou a terasou v roce
1928. Přeparcelace, která byla základní podmínkou a předpokladem stavby,
byla schválena následujícího roku s jednou podmínkou: při výstavbě měl
dům ustoupit na čáru teprve proponovaného rozšíření Primátorské ulice
na 30 metrů. „Ustoupením na šířku Primátorské ulice na 30 metrů
vznikne desetimetrové zákoutí snadno znečišťovatelné,“ ohradil se tehdy
Ladislav Svět ve svém dopise na libeňskou radnici, ovšem bezvýsledně. Až
zamrazí, jak daleko viděl – zmiňované zákoutí je špinavé dodnes.
Proklatá voda
Do
budoucnosti však viděli i zaměstnanci magistrátu, když Světa
upozorňovali na nebezpečí spodní vody, která bude ohrožovat druhý
suterén, kde mělo být umístěno rozlehlé kino. Zapravdu dostali velmi brzy.
Kinosál se zatopil už v průběhu stavby, byť se se vztlakovou vodou
počítalo a projekt zahrnoval použití železobetonových desek izolovaných
hmotami Immerit a Fluresit–expres. Magistrát tehdy stavebníka obvinil
z poškození a porušené kanalizačního potrubí a složení zátopové vody
se proto muselo složitě zkoumat chemickými rozbory, aby se toto podezření
vyvrátilo.
Před spodní vodou paláci a jeho suterénu nakonec nepomohla ani olověná
vana, která je v základech budovy a která záhy praskla. „Při otevření
biografu Svět se hrála Potopa. Zatímco na plátně pršelo jen se lilo, do
suterénu se prodrala spodní voda z Vltavy. Diváci byli po kolena ve vodě,
ale film se dohrál až do konce. Tak statkář Svět prodělal na biografu
milion a zastřelil se,“ vzpomínal Bohumil Hrabal. Stavebník se tedy
nedožil ani přejmenování biografu na kino Dukla, ani smutného konce (?)
celého svého projektu.
Stavební povolení Ladislav Svět obdržel až v roce 1931, schválen byl
i přístavek, kde byl umístěn zmíněný bufet, jehož půdorys nevítané
zákoutí poněkud zmenšil. Definitivní zelenou však projekt dostal až
v roce 1932. Developer Svět tedy s magistrátem bojoval plné čtyři roky.
Projektu a realizace se ujala stavební firma František Havlena z Vinohrad. Po
dokončení v roce 1934 bylo zřejmé, že původní název „Světův
dům“ je pro stavbu takového významu příliš skromný a začalo se mu
říkat „Palác Svět“, který korespondoval i s drátěným globem, který
byl umístěn v průčelí stavby (takových paláců má hlavní město hodně
– zmiňme Korunu, Atlas a třeba i palác Dunaj. Nový název přiřadil
libeňskou dominantu k ostatním významným pražským stavbám).
Kdo byli
jeho první obyvatelé? Archiv Prahy 8 uvádí, že nájemcem biografu byl
Antonín Hurt, přičemž obchodní prostory v parteru paláce obsadili drobní
živnostníci, seznam dokonce uvádí i jakousi provozovnu Rudého práva.
Nájemci restaurace byli Jaroslav a Berta Rohavcovi a sám Ladislav Svět bydlel
v bytě 3 + 1 ve druhém patře.
Nájemníci jsou v paláci dodnes. Například v bytě Vlasty Žipkové,
vdově po magistrátním úředníkovi, žijí její potomci. Na bydlení
s babičkou vzpomíná její vnuk, dnešní šedesátník – jako malý
oceňoval hlavně blízký biograf. Jelikož byl byt pro dvougenerační rodinu
malý, přestěhovali se později do většího v prvním patře. „Zatímco
v křídle situovaném do Zenklovy ulice bylo ústřední topení, na byty
umístěné v křídle do Chocholouškovy peníze nezbyly a topili jsme
wavkami,“ posteskl si. Další nevýhodou nového bytu bylo těsné
sousedství s kavárnou, jejíž ruch byl do bytu slyšet. Jeho dcera Pavlína
vzpomíná už jen na z větší části vystěhovaný dům, jak nájemníci
jeden po druhém uvolňovali prostor italskému investorovi.
Z archivu lze vyčíst, že paní Žipková v roce 1945 platila čtvrtletní
nájemné 1050 korun. Už v roce 1939 dům na hrubém nájemném vydělal
599 000 korun, přitom byl až do roku 1949 osvobozen od placení „domovní
daně činžovní“. Výdělky z nájemného jsou však hudbou dávné
minulosti. Palác se dnes rozpadá před očima a poslední ránu mu zasadila
povodeň v roce 2002. Budova ovšem není bez vlastníka. Devět let je
majetkem už zmíněné italské společnosti Crispino. Dlouhá léta se však
přes četné sliby představitelů společnosti nedělo nic. Svou dosavadní
investiční nečinnost odůvodňují Italové bojem s úřady za vydání
potřebných dvaapadesáti povolení. „Po zdolání poslední překážky,
totiž jednání s památkáři, se ale objevil další problém. Orgán
ochrany ovzduší nám nepovolil lokální vytápění. Proto musíme řešit
připojení na dálkové vytápění. V březnu se projekt začne
uskutečňovat, pokud se vyřeší další úplně nový problém ohledně
restaurace,“ slibuje jednatel firmy Nečas. Součástí nové podoby paláce
prý bude i literární kavárna Bohumila Hrabala. Na obnovení biografu však
budeme čekat marně. Jediné řešení je totiž zasypat ho, jedině tak je
možné celý dům zachránit.
Pod dozorem památkářů proběhne i renovace původních obkladů a
skleněných ploch fasády, takže označení „palác“ bude, pokud se sliby
italské firmy naplní, opět na místě. Libenští obyvatelé se snad mohou
začít těšit, že se opět vydají na cestu do Světa.